Hokejovým světem nedávno prolétly záběry z předávání medailí po finálovém zápase juniorského šampionátu, kdy frustrovaný švédský kapitán Lias Andersson hodil po ceremoniálu svoji stříbrnou medaili do ochozů. Devatenáctiletý centr se ihned po svém činu dočkal početné kritiky, která ho vinila ze všeho možného, od pohrdání až po nevyspělost. Je ale skutečně na místě vinit teenagera, že po bolestivé prohře neudržel emoce na uzdě?
Každému z nás se to někdy stalo. Něco se nám nepovedlo, ať už ve škole, v práci, při sportu nebo při čemkoliv jiném, měli jsme smůlu, mysleli jsme si, že to vyjde, ale nevyšlo, a prostě jsme vyletěli. Emoce patří k člověku jako Jaromír Jágr k hokeji, jsou s vámi od raného mládí až do stáří. Rozdíl je v tom, že čím jste starší, tím je více ovládáte, dokážete je kontrolovat a v potřebnou chvíli i potlačit.
Andersson to nedokázal. Po těsné prohře s Kanadou, která rozhodla o výhře 100 sekund před závěrečnou sirénou, cítil obrovské zklamání a frustraci. Měl jeden cíl - vyhrát zlatou medaili - a ten se mu nesplnil. Stříbrná medaile pro něj nic důležitého neznamenala, jenom mu připomínala hořkou porážku, a jak později po zápase řekl, ani ji nechtěl. Proto ji hodil fanouškům.
Ačkoliv plně chápu, jak se Andersson cítil, to, co udělal, správné nebylo. Tím, že dá najevo, že nestojí o ocenění, vysílá signál, že nerespektuje vítěze, svoje spoluhráče a vlastně celý turnaj. Není prvním ani posledním, kdo podobnou věc udělal, ovšem u každého takového případu je důležité si připomenout, že i poražený, jakkoliv naštvaný, musí respektovat vítěze a i po utkání hrát fair play.
Na druhou stranu neakceptuji komentáře mnohých fanoušků, kteří mu nadávají či volají po tom, že si už nikdy nemá zahrát v reprezentačním dresu apod. Andersson udělal chybu a dřív nebo později si to uvědomí, ale pořád musíme vzít v potaz, že je mu teprve 19 let. Kdo z nás dokázal v tomhle věku vždy zachovat pokerface a kdo z nás ho zachová, i když mu už dávno 19 není?
Pojďme místo kritiky ocenit to, že Andersson dal průchod svým emocím. Že ukázal, že i sportovci jsou jenom lidé a že i sportovci dělají pod vlivem emocí chyby. Budoucí útočník New York Rangers je krásným příkladem toho, co dělá hokej i sporty obecně tak atraktivní a vzrušující záležitostí - pomáhá nám vyjadřovat emoce. Ať už tím, že daný sport provozujeme, nebo tím, že fandíme u televize a při každém gólu řveme tak, že to slyší celá ulice.
Až budete hrát hokej, nebo jakýkoliv jiný sport, nebo se na něj budete dívat u televize a něco vás naštve, že si neodpustíte nadávku, vzpomeňte si i na Anderssona. Nijak se od normálního člověka neliší, a přestože udělal chybu, jediný jeho zločin byl, že vyjádřil své emoce. Tak ho nesuďte, abyste sami nebyli souzeni.
